YMCA Brno, 2010 – 2020

Když jsem poprvé balila krosnu na týdenní táborové dobrodružství do Bítýšky, nikdy mě nenapadlo, že právě na tomto táboře pro děti s postižením najdu smysl svého „dobrovolnického a dobrosrdečného“ já. Když jsem poprvé balila krosnu, soustředila jsem se hlavně na sebe a své pohodlí. Mám dost oblečení, aby mi nebyla zima? Bude tam dost jídla? … aby nestrádal můj mlsný jazýček. Co na mě asi budou říkat ostatní vedoucí? Jaký asi bude kolektiv? Zapadnu do něj? Nebude mi třeba smutno? Je příjemné s odstupem času pozorovat, jak se mé obavy i myšlenky od mého egocentrického „já“ přesunuly směrem k druhým a zvláště k dětem. Když jsem balila krosnu na tábor tyto prázdniny, směřovaly všechny mé myšlenky k dětem a ostatním vedoucím… Bude se jim letos tábor líbit? Co asi řeknou na připravený program? Budou se radovat, usmívat a opětovat nadšení? Otevře tábor novým dobrovolníkům oči i srdce stejně jako mně? Šimrání u srdce a hrdost, to je to, co si dnes balím do krosny. Touha pomáhat druhým, přinášet radost, být pro někoho užitečná, být někým uznávaná i milována. To vše už deset let přináší do mého života YMCA a tábor pro zrakově postižené děti. YMCA Brno tento projekt už několik let organizuje, podporuje a posouvá vpřed. Projekt se zaměřuje nejen na děti a mládež s těžkým postižením zraku, ale také nabízí zejména mladým lidem coby dobrovolníkům možnost objevovat nové lidské hodnoty a cesty k poznání. Boření mýtů a předsudků, překonávání vlastních hranic a objevování vlastních priorit a možností. To vše je pro mě dobrovolničení na táboře pro zrakově postižené.

Svůj vlastní příběh YMCA sdílej ZDE

YMCA Sever, 2019 – 2020

Vzhledem k tomu, že v YMCA teprve začínám, nemám příběh „v Ymce“, ale spíš, jak jsem se dostal „k Ymce“. Loni mě kamarád pozval na chatu Lužické sedmičky, kde jsem se seznámil manželi, kteří Lužickou sedmičku organizují. Rozhodl jsem se si Lužickou sedmičku zkusit (téměř 100 km dlouhý pochod přes 7 vrcholů Lužických hor za 1 den). Oslovilo mě, jak při organizování akcí fungují jako celá rodina. Sám se podílím na organizaci různých víkendovek a táborů pro děti a mládež. Přál bych si věnovat se těmto věcem dál,  až dostuduji i se svou budoucí rodinou. Služba těchto manželů i jejich rodiny je pro mě i určitou inspirací a vzorem, jak může takováto služba YMCA dobře fungovat. Jakými způsoby budovat vztahy s lidmi okolo sebe a příležitostmi svědčit o Kristu. Takže jsem teď velmi nadšený, že jsem byl přizván k tomu, abych se zapojil do spolupráce a aktivit s nimi.

Svůj vlastní příběh YMCA sdílej ZDE

YMCA Brno, 2017

Začínalo léto a my se chystali na další tábor. Upravovaly se poslední detaily a všichni jsme se těšili na den, kdy jsme měli vyrazit. Tento tábor byl pro mě tak nějak na „lepší vlně.“ A to proto, že tentokrát se mnou jela moje malá čtyřnohá láska. Jmenuje se Jenny. Je to malý roztomilý westík a děti od nás z Ymky si ji zamilovaly. Když už jsme byli všichni pohromadě, vyrazili jsme na vlak a k tábořišti, které máme u Spálova. „Další tábor se super lidmi, konečně!“ říkali všichni. S nadšením jsem souhlasila a Jenny na souhlas radostně štěkala.

Vše bylo tak, jak má být. Táborníci byli spokojení a hry, které jsme jim připravili, se jim líbily. Cenila jsem si i toho, že se svým čtyřnohým mazlíčkem trávím tolik radostného času. Pomáhala nám zahánět zlé sny a bubáky, když spokojeně chrupkala u mě ve spacáku a bránila naše tee-pee před vymyšlenými stvůrami našich nejmladších táborníků. Uběhla půlka tábora a nebyl by to správný tábor, kdyby se neobjevila nějaká neshoda. Jeden vedoucí, říkejme mu třeba David, byl najednou proti všemu, co se dělo. Když nebylo něco podle jeho plánu, tak hned bylo zle. I děti cítily, že něco není v pořádku, a tak bylo na místě, aby naše čtyřnohá tábornice dávala pozor nejen na bubáky. A taky že ano. Jenny se tak stala naším táborovým obráncem a maskotem. David měl dále svoji hlavu, ale my si dokázali užít tábor i tak a to veselé čmuchání u táborové kuchyně a hledání myšek nám v tom pomáhalo. Díky tomu jsem si uvědomila, že společně s přáteli můžeme vše překonat a taky, že naši mazlíčci jsou v našem životě velmi důležití.

David už s námi nekomunikuje a nespolupracuje, ale my jsme teď silnější a odolnější a taky připravení na další tábory a akce. Jenny se taky už nemůže dočkat na volnou přírodu a na naše táborníky. Tuto událost už vnímám jako zajímavou zkušenost a jsem díky tomu připravená na nové výzvy. A to i s tím malým chlupáčem, který tu leží vedle mě a prohlíží si můj příběh, jakoby uměla číst. Teď je to už druhým rokem, co s námi Jenny je na táboře a všichni jsou jako kouzlem veselejší.

Svůj vlastní příběh YMCA sdílej ZDE