YMCA Skaut, 2012

Byla závěrečná noční hra. Snažili jsme se najít lék pro vyléčení nemocných, kteří ale zároveň pro nás představovali v průběhu hrozbu, a tak jsme se od nich snažily držet dál. Ocitli jsme se tak dvě družiny kluků, většinou malí s nejstaršími, kterým bylo maximálně 14, sami na kopci v lese a zespodu se k nám pomalu jeden takový nemocný přibližoval, když jsme si všimli, že tam není sám. Kousek od něho byl jeden malý klučina, který byl tento rok poprvé na táboře, takže spolu se zbytkem jeho vrstevníků bral tu hru smrtelně vážně. Jak se tak k nám snažil dostat a zároveň uniknout nemocnému, starší z družinek přemýšleli, co udělají. Nechtěli kazit kouzlo hry odkrýváním vedoucího… Když v ten okamžik prořízl klid nočního lesa bojový pokřik a někdo ze skupiny se řítil z kopce na pomoc kamarádovi v nesnázích. Ani ne o rok starší než člen jeho družinky dole pod kopcem kličkoval mezi stromy, aby se k nim dostal co nejdříve, sundávajíce si při tom čelovku z hlavy a roztáčeje ji nad hlavou se připravoval k úderu a křičel: „JDU TI NA POMOOOC!!“

YMCA Praha, 2019

První ze všeho, co mě v Ymce zaujalo, byla moje předchůdkyně v mé pozici, která mě zaučovala. Ačkoli o dost let mladší než já a o dost let mladší než většina lidí na podobných pozicích, velmi jsem obdivoval její schopnosti, přehled a umění práce s lidmi. Mnohé je samozřejmě odvislé od individuality, ale mnohé taky od příležitostí, které člověk ve svém životě již od dětství či vůbec mladého věku dostává. A v tom může YMCA určitě inspirovat.

Svůj vlastní příběh YMCA sdílej ZDE

YMCA Praha, 2017

Už jako malý jsem chtěl hrát na bicí. A když jsem přijel na můj první tensingový tábor TSCZ
Na hraně v roce 2017, tak se mi podařilo asi po druhé v životě sednout si za bicí a úplně poprvé si zkusit základní rytmus s někým, kdo umí hrát. Poté jsem se začal zajímat o bicí i na zkouškách Ten Singu a postupně jsem se naučil jak je stavět, tak na ně trochu hrát. Od té doby jsem si na bicí zahrál, jakmile jsem měl příležitost. A pak jsem k Vánocům dostal od tety své první paličky. Šel jsem je hned vyzkoušet do tensingové zkušebny. Ale chtěl jsem hrát pořád víc. Pak mě napadlo, že když už nemám bicí ani nic, kde abych mohl víc cvičit, tak bych mohl jen tak prostě bouchat do vzduchu:-). A tak začala moje “závislost” na bouchání do vzduchu… Naštěstí už brzy budu mít bicí doma ve zkušebně, tak to bude dobré. A ty bicí se mi podařilo vypůjčit také za pomoci Ymky. Navíc se o nás i o náš Ten Sing YMCA hezky stará. Tak doufám, že nám takovéto hezké vztahy a vzpomínky vydrží.:-)

To vše se stalo za pomoci Ymky a kdyby nebyla, tak bych pouze dál doma znuděně a smutně hrál na kytaru s videy z Youtubu:-) Tak dííík, Ymko!!! 🙂

Svůj vlastní příběh YMCA sdílej ZDE

YMCA Brno, 2017

Začínalo léto a my se chystali na další tábor. Upravovaly se poslední detaily a všichni jsme se těšili na den, kdy jsme měli vyrazit. Tento tábor byl pro mě tak nějak na „lepší vlně.“ A to proto, že tentokrát se mnou jela moje malá čtyřnohá láska. Jmenuje se Jenny. Je to malý roztomilý westík a děti od nás z Ymky si ji zamilovaly. Když už jsme byli všichni pohromadě, vyrazili jsme na vlak a k tábořišti, které máme u Spálova. „Další tábor se super lidmi, konečně!“ říkali všichni. S nadšením jsem souhlasila a Jenny na souhlas radostně štěkala.

Vše bylo tak, jak má být. Táborníci byli spokojení a hry, které jsme jim připravili, se jim líbily. Cenila jsem si i toho, že se svým čtyřnohým mazlíčkem trávím tolik radostného času. Pomáhala nám zahánět zlé sny a bubáky, když spokojeně chrupkala u mě ve spacáku a bránila naše tee-pee před vymyšlenými stvůrami našich nejmladších táborníků. Uběhla půlka tábora a nebyl by to správný tábor, kdyby se neobjevila nějaká neshoda. Jeden vedoucí, říkejme mu třeba David, byl najednou proti všemu, co se dělo. Když nebylo něco podle jeho plánu, tak hned bylo zle. I děti cítily, že něco není v pořádku, a tak bylo na místě, aby naše čtyřnohá tábornice dávala pozor nejen na bubáky. A taky že ano. Jenny se tak stala naším táborovým obráncem a maskotem. David měl dále svoji hlavu, ale my si dokázali užít tábor i tak a to veselé čmuchání u táborové kuchyně a hledání myšek nám v tom pomáhalo. Díky tomu jsem si uvědomila, že společně s přáteli můžeme vše překonat a taky, že naši mazlíčci jsou v našem životě velmi důležití.

David už s námi nekomunikuje a nespolupracuje, ale my jsme teď silnější a odolnější a taky připravení na další tábory a akce. Jenny se taky už nemůže dočkat na volnou přírodu a na naše táborníky. Tuto událost už vnímám jako zajímavou zkušenost a jsem díky tomu připravená na nové výzvy. A to i s tím malým chlupáčem, který tu leží vedle mě a prohlíží si můj příběh, jakoby uměla číst. Teď je to už druhým rokem, co s námi Jenny je na táboře a všichni jsou jako kouzlem veselejší.

Svůj vlastní příběh YMCA sdílej ZDE

Kmen Šúva, YMCA Praha, 2015

V rámci táborové hry: Našemu lovišti hrozila zkáza, jelikož jej měly protnout koleje i s vlakovou stanicí. V reakci na to jsme se s dětmi rozdělili do skupin, každá měla situaci řešit odlišným způsobem. Naše skupina byla bojová, vydali jsme se na výpravu proti dělníkům. Přiblížili jsme se k jejich osadě, a jelikož jsme viděli, že jejich mnoho, zvolili jsme lest: zatímco jsme na oko zaútočili a vylákali tak dělníky, část našich bojovníků zajala dceru guvernéra, jejich šéfa, a díky tomu jsme mohli vyjednávat. Naši bojovníci bojovali statečně a plán vyšel skvěle, zajali jsme dceru guvernéra. Pro děti byl celý dvoudenní výlet velmi náročný, ale zvládli jej s přehledem – jak fyzicky, tak následné vyjednávání, které bylo náročné psychicky. Zpátky ke kmeni jsme se vrátili s vítězným pokřikem a v táboře jsme byli za hrdiny.

Svůj vlastní příběh YMCA sdílej ZDE