Dobré mezigenerační vztahy
Úcta různých generací k sobě navzájem je předpokladem spokojených vztahů, ale i osobnostního růstu – učení se jedni od druhých.
Úvaha
Příběhy
Aktivity
Úvaha
Vojta Rálek, YMCA Neveklov
Každý člověk se narodil. Ti, kdo za to mohou, jsou otec a matka. Otec a matka se také narodili. Jejich rodičům říkáme děda a babička. Děda i babička se rovněž narodili. Jejich rodiče jsou pro nás praděda a prababička. V ideálním případě můžeme tento model ve své úplnosti na tomto světě alespoň po část svých životů zažít.
Někdy se setkáváme s názorem, že vlastně objevujeme něco, co dříve fungovalo a bylo naprosto přirozené. Hospodář, když se dožil určitého věku, odešel na výminek, předal žezlo svému synu, a ten se svojí ženou a dětmi žil hned vedle, v hlavním stavení. Všechny generace se přirozeně stýkaly, staří předávali své zkušenosti mladým, mladí se o staré starali a všichni žili harmonicky pospolu. Určitě tomu tak bylo, i když ne vždy a všude. Každá doba měla navíc své starosti a kreslit si idylický obrázek rodinné pospolitosti může být někdy zavádějící. Ale o to nejde. Jde o to, že generace žily spolu v blízkém sepětí. Měly zažité zvyklosti a role, navzájem se obohacovaly.
Bylo by laciné poukazovat na to, že dnes nic takového není, že rodina je rozbitá, každý si žije podle svého a hledá jen svůj prospěch. Jistě, i tak to může být, ale určitě existují i vzorové příklady obohacujícího soužití. Životní zkušenost nepřijde jen tak sama od sebe, život je třeba prožít. A kde se nastupující generace mohou lépe učit než od generací předchozích? Kde se mohou dozvědět, jaké to bylo dříve? Kde se mohou poučit, co stojí za to zachovat a co opustit? Už to je dost dobrých důvodů, aby k sobě různé generace hledaly a nacházely cestu.
Ano, všechno dřívější lze zavrhnout a o zkušenosti předchozích generací nestát. Ale je to moudré? Je moudré znovu a znovu opakovat chyby, kterých se dopustili ti před námi? Je moudré nevyužít zkušeností, které se osvědčily a přinesly prospěch?
Pěstovat dobré mezigenerační vztahy se vyplatí. I to je totiž cesta k životní zralosti mužů a žen, v jejichž rukou je a bude tento svět. Čas, který péči o vztahy s předchozí i budoucí generací vynakládáme, je investovaný velmi dobře.
Příběhy
Mr. Proper pro hlavu
YMCA Orlová, 2019
V YMCA jsem začala pomáhat, když jsem zažívala těžké životní období a stálé zažívám. Díky pomoci jiným a organizaci různých akcí především pro děti si do hlavy nepřipouštím negativní myšlenky. Já své děti mít nemohu, proto, když vidím, že nějaká akce děti bavila a smějí se, je to pro mě velká odměna a stojí mi to i za několik probdělých nocí, kdy vyrábím dekorace a balím dárky a podobně.
Svůj vlastní příběh YMCA sdílej ZDE
Chvilička času
Ten Sing Praha, YMCA Praha, 2015
Na minulé Gospel Night v Praze jsme mimo večerního koncertu měli koncert v domově důchodců. Bylo to takové zvláštní, nikdo moc nevěděl co čekat a co bude, protože na nás někteří důchodci koukali tak zvláštně. Nakonec se zpívání koled moc povedlo a bylo to moc krásné, milé a dávalo to smysl. Bylo jasné, že i ti důchodci, co nevypadají zrovna přívětivě, se můžou rozzářit a „otevřít“. Stačí jim věnovat chviličku času. Přesto, že to vypadá jako nepodstatné nebo zbytečné.
Svůj vlastní příběh YMCA sdílej ZDE
Aktivity
Malování pupíků
Autorka: Kristina Ambrožová
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin
Věk: 6 let a výše
Počet hráčů: neomezený
Potřeby: příběh Roberta Fulghuma z knihy Možná, možná ne (Argo 1995), papíry, výtvarné potřeby
Prostředí: ven i dovnitř
Na začátek poprosíme jednoho dobrovolníka, který by byl ochotný nám stát modelem. Vysvětlíme, že dnes budeme v rámci zamyšlení dělat velmi neobvyklou věc. Budeme kreslit dotyčného pupík. Je možné, že se dotyčnému nebude chtít svůj pupík odhalovat – to je právě bod, ke kterému je dobré se vrátit, jelikož se k němu vrací i Robert Fulghum ve své úvaze. Je jasné, že kresby budou pojaté různě – nejde o to, aby kresby byly, co nejlepší. Jde o to, vyzkoušet si, jaké to je malovat něčí pupík. Jaké by to bylo malovat například loket nebo koleno, jestli v tom je pro nás nějaký rozdíl. Na závěr přečteme úvahu Roberta Fulghuma, o tom, že pupík je vlastně připomínka naší smrtelnosti, ale také naší generační propojenosti, kterou si nosíme celý život s sebou. Fulghumovu úvahu můžeme podle potřeby zkrátit tak, aby to bylo pro skupinu uvnímatelné.
Běžící pás
Autorka: Markéta Kratochvílová
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin
Věk: 5 let a výše
Počet hráčů: neomezený
Potřeby: Dvě hluboké tašky nebo pytle, které pojmou asi osm nebo devět takovýchto předmětů: Hodinky, kartáček na zuby, mobil, konzervu fazolí, dalekohled, fotoaparát, starý květináč.
Prostředí: ven i dovnitř
Zdroj: L. Pinchbecková, Hry trochu jinak, Samuel 2007
Přineste jednu plnou tašku a jednu prázdnou. Poukažte na to (pouze slovně), že jsou tu pohromadě cenné i nepříliš cenné předměty. Jednou z věcí je starý (hliněný) květináč do poloviny naplněný mincemi. Peníze nejsou vidět – vložte nahoru do květináče zmačkaný kus novin apod.
Hra: děti se posadí čelem ke stolu. Posaďte se za stůl, na jednu stranu si vedle sebe položte tašku s věcmi a na druhou stranu prázdnou tašku. Předměty musí být k vidění jen ve chvíli, kdy je přenášíte z jedné tašky do druhé.
Řekněte dětem, že nyní uvidí dlouhou řadu věcí na „běžícím páse“. Musí se soustředit a zapamatovat si všechno, co vidí. Jestli chcete, můžete každou věc nějak legračně představit. (Např. u fotoaparátu: „A tady máte něco, co dělá sýr.“)
Až skončíte, řekněte, že teď chcete, aby si děti vybavily všechny předměty a sestavily z nich seznam podle stupně jejich hodnoty – od nejcennějšího až po nejméně cenný. Děti na tom mohou pracovat buď společně a vy napíšete seznam, který budou mít všichni na očích, nebo si každé může napsat vlastní seznam a až skončí, můžete ze všech seznamů sestavit jeden společný.
Vyhodnocení:
Rozmístěte předměty na stole, přičemž ty, o kterých se všeobecně soudí, že jsou nejcennější, dejte na jednu stranu a nejméně cenné na druhou. Květináč by se měl ocitnout téměř na konci této stupnice. A teď vysypte obsah! Poukažte na to, že děti ke svému hodnocení dospěly na základě vnějšího zdání. Stejně tak někdy posuzujeme staré lidi, kteří jsou podobně jako květináč sešlý věkem, a přesto se od nich můžeme mnoho naučit, mohou v sobě nosit poklad.
Sdílet hodnotu na sociálních sítích:
