Rozvoj pevného názorového zakotvení, přemýšlení a vlastního úsudku.
Schopnost formulovat své postoje definuje lidskou osobnost, kým jsme. Důležité je vědomí zdroje našich hodnot a otevřenost k jejich redefinici.
Úvaha
Vojta Rálek, YMCA Neveklov
Nadpis tak trochu předjímá důležitost pevného názorového zakotvení, přemýšlení a vlastního úsudku. Pro zdravý a hodnotný život tomu tak bezesporu je. Vždyť koho by to bavilo být jako pleva rozvátá větrem. Ale jak k tomu dospět? A je každý pevný názor ten správný? A co to vlastně je „správný názor“? Jakou hodnotu má vlastní úsudek? Vlastní úsudek může být dobrý i špatný.
Nezbyde nám tedy, než k tématu ještě něco přidat. Jde o rozvoj správného názorového zakotvení, správného přemýšlení a správného vlastního úsudku.
Žijeme v době, která se vyznačuje značnou relativizací. Co bylo jasné a správné po staletí, je najednou zahaleno do tmy různých výkladů, převracení hodnot a snahy o destrukci. Vidíme to každý den v médiích, zejména ve zprávách z anglosaského světa. Nákaza však postupuje i přes oceán. Čím jiným jsou evropské snahy o tzv. inkluzivní komunikaci, která zapovídá říkat Vánocům Vánoce, používat slova jako matka nebo otec.
Příznivec změn si naopak může pochvalovat uragán, který vymete všechnu zkostnatělost, zastaralé modely chování a dá věcem nový směr. Směr, který povede do vysněného ráje.
Nebudu předstírat, že jsem nestranný pozorovatel, který neříká tak ani tak a jen zdůrazňuje, že jakýkoli názor – ať už ten médii a mainstreamem aktuálně adorovaný nebo ten tradiční, konzervativní – není podstatný, ale že je nutné být ve svém názorovém zakotvení pevný.
Historie lidstva je poseta dobrými i špatnými myšlenkami, slovy a činy. Fungování společnosti se vyvíjelo dlouhá staletí. Mnohé přetrvalo, mnohé se ztratilo. Mnohé se osvědčilo a vešlo do pokladnice lidstva, mnohé bylo zavrženo, mnohdy za velmi vysokou cenu. Předtím, než začneme pevně kotvit své názory, cvičit se v přemýšlení a tvorbě vlastního úsudku, je důležitá fáze zkoumání, v čem je pravá hodnota a co je jen poryv větru, který odvane a nic po něm nezbyde. Zkoumejme, co je funkční, prospěšné, hodnotné. Nevěřme věrozvěstům světlých zářných zítřků, kdy si všichni budou rovni, nebude bolest a pláč. Ptejme se, jak by to mohlo nastat, když samotný proces je provázen nespravedlnostmi a vylučováním protichůdných názorů. Jinými slovy, nejdříve se zorientujme v babylonu, studujme moudrost předků i současníků, snažme se předvídat, kam by nás mohly zavést cesty, které se nabízejí.
Moje zkušenost praví, že stejně jako se vyvíjí a zraje člověk, vyvíjejí se i jeho názory a schopnost je zastávat. Schopnost o nich přemýšlet, mít dostatek zdrojů pro vlastní zralý úsudek. V mládí se může jevit všechno jasné a bez pochybností. Postupem let se pochybnosti přidají a i dříve pevná jistota se začne viklat. Zároveň se však najednou začnou objevovat jiné jistoty. Pro křesťana je to jistota Boží přítomnosti a Jeho prozřetelnosti, se kterou spravuje svět. Je-li člověk pevně zakotven v této jistotě, nemá se čeho bát.
Aktivity
Vědecká konference
Autorka: Markéta Kratochvílová
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin
Věk: 8 let a výše
Počet hráčů: neomezený
Potřeby: časomíra, lístečky s tématy (takovými, aby se o nich dalo chvíli hovořit – např. škola, Vánoce, léto, sport, počasí, ovoce, kniha, město, les, dopravní prostředky)
Prostředí: uvnitř
Zdroj: R. Portmannová: Hry pro posílení psychické odolnosti. Portál, Praha 1999
Hráči se stávají účastníky vědecké konference, kteří mohou přispět do diskuze nějakým fundovaným referátem či přednáškou. A pravý akademik by měl umět odborně hovořit prakticky o čemkoliv. Vedoucí hry před začátkem připraví tolik přednáškových témat, kolik je účastníků. Mělo by se jednat o patřičně hlubokomyslná témata, jako např. „Všední den žížal“, „Stravovací zvyky žiraf“, „Nové objevy v oblasti pěstování cibulí“, „Nutnost dopravních značek ve vesmíru“ apod. Vědci, kteří se chtějí aktivně zúčastnit, si vylosují své téma a na přípravu referátu mají přibližně pět minut. Poté začíná konference. Každý předstoupí se svým příspěvkem, který by měl mít např. minimálně dvouminutovou délku. Cílem není dokonalost projevu, ale trénink vyjadřování, ztráta ostychu i pobavení se. Hráči budou potřebovat povzbuzení a ocenění.
Špenát rozhodně ne!
Autorka: Markéta Kratochvílová
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin
Věk: 6 let a výše
Počet hráčů: neomezený
Potřeby: –
Prostředí: uvnitř i ven
Zdroj: K. Vopel, Skupinové hry pro život 2, Portál 2008
Jistě víte, že matka nebo otec často chtějí své děti přimět k tomu, aby jedly určité pokrmy, jako například špenát. Špenát je oblíbená zelenina mnoha maminek, ale možná samy matky, ještě když byly dětmi, také neměly rády špenát, a přesto chtějí, aby ho jejich vlastní děti jedly. Co může dítě v takovém případě dělat?
Utvořte dvojice. Chci, abyste si připravili malou hru. Jeden z vás bude hrát otce nebo matku a druhý se ujme dítěte. Otec nebo matka trvají na tom, aby dítě jedlo špenát, rajčata, jogurt, lilek, sójové výhonky nebo něco podobného. Dítě ten pokrm nemá vůbec rádo. Předveďte nám dva rozhovory. Jednou to proveďte tak, že dítě své rodiče dokonale podráždí a rozzuří. A podruhé tak, aby dítě mluvilo s otcem nebo s matkou natolik chytře, že budou ochotni jeho vůli respektovat.