Asi nikdo nechce jen slepě poslouchat bez možnosti vyjádřit svůj názor. Od vedoucího YMCA se samozřejmě očekává, že dokáže formulovat svůj postoj a povede k tomu i ty, se kterými pracuje. Ale na začátku stojí vždy vlastní přemýšlení a uvědomění. Jaký vlastně mám postoj?
Stejně jako v ymkařském trojúhelníku se i v našich postojích setkávají tři složky, a to rozum, cit a vůle. Rozumová složka zkoumá argumenty a informace, člověk si musí vše promyslet, zjistit, jestli argumenty, o které se opírá, jsou skutečně pravdivé a pochází z důvěryhodných zdrojů. Pokud toto zanedbáme, staneme se snadno obětí manipulace. Ale práce, kterou tomu věnujeme, se vyplatí a vrátí v pevnosti našeho názoru a postoj, který pak zaujmeme, dokážeme obhájit v diskuzi.
Citová složka vyjadřuje náš vztah k dané problematice. Probudit emoce a zapůsobit na city je obvykle celkem jednoduché, stačí vhodný obrázek či děsivý titulek článku, a to využívá reklama a propaganda. Postoje založené především na emocích nemívají dlouhého trvání, ale často způsobují přehnané reakce.
A zde se projevuje vůle, která je základem pro naše jednání. Jak se v určité situaci zachováme, záleží na našem postoji, přesvědčení a poznání.
Součástí mezinárodního workshopu v Arménii byl i večer na představení země a organizace, ze které jsme.
Z našeho týmu mě prosili, abych vše odprezentovala, bez problému jsem to odkývala. Když jsem tam stála, nebyla jsem příliš nervózní, ale uvědomila jsem si, že jsem si v klidu nestačila sesumírovat vše v hlavě anebo ještě lépe na papír. Vysoukala jsem ze sebe nějaká fakta a až později si uvědomila, jak neobsáhlé bylo moje sdělení, což mi i zbytek týmu vyčítal.
Je dobré se nebát a je ještě lepší se na vše připravit.
Jednou v rámci vánoční výpravy přinesla jedna z našich vedoucí aktivitu od Amnesty International, která spočívala v sepsání dopisů na podporu neprávem souzených/vězněných/týraných.. lidí. Bylo krásné vidět, s jakou chutí holky dopisy psaly a hlavně, jak moc nad jednotlivými příběhy přemýšlely. Holky měly krásné názory a s některými moudrými radami by předčily kdejaké dospělé. Před týdnem mi došel mail od Amnesty international, kde psala přímo jedna z osvobozených, která se z vězení dostala právě díky dopisovému maratonu.
Když se zpětně zamyslím, jak vypadaly tensingové zkoušky před třemi lety, kdy se k nám do skupiny přidala celá řádka nových tensingářů ve věku 11 až 13 let, musí říct, že to byly zkoušky dost tiché. Děti si třeba povídaly, ale jen tak ve dvojicích, a dokud jim nebyl přímo udělen úkol, posedávali každý v jiném rohu místnosti.
Proto jsem na ně velice hrdá, kam se za ty roky dokázali posunout. Když třeba vedoucí musí na chvilku odběhnout nebo nestihne přijít včas, „načapá“ je po svém příchodu, jak hrají společně nějakou hru nebo zpívají starou tensingovou píseň.
Zároveň při každozkouškovém kolečku, kdy si povídáme, co se dělo a nějaké novinky, nebo i při zamyšleních, začali aktivně projevovat své názory. Dříve se báli něco říct, styděli se jeden před druhým mluvit a ukázat, co si o tom myslí. Na otázky odpovídali jednoslovně nebo radši vůbec. Dnes už můžeme vést diskuze na různá témata a i když se jich člověk přímo nezeptá, chtějí k tomu něco říct.
V rámci táborové hry: Vyjednávali jsme na úřadě, pořádali demonstraci, podepisovali petici, ale stále jsme nebyli v kontaktu s hlavním developerem stavby. Jednoho dne jsme při sbírání dřeva zahlédli auto, které se blížilo k našemu tábořišti. Schovali jsme se do trávy a čekali, co se bude dít. Když auto přibrzdilo, zjistili jsme, že v něm sedí zmíněný developer. Zajali jsme ho a odvedli. Poté přišlo na řadu vyjednávání, ve kterém musely děti jasně formulovat svůj názor a umět si ho obhájit. Po dlouhé diskuzi, kdy každá strana argumentovala a snažila se přesvědčit druhou, jsme zvítězili. Děti developerovi, který se kál, odpustily a pozvaly ho na naší velkou slavnost.
V rámci táborové hry: S dětmi jsme šli na dvojdenní výpravu, která reagovala na zprávu, že nám chtějí postavit koleje přes naše loviště. Děti se samy mohly rozdělit do skupin a vybrat si, jakým způsobem budou řešit danou situaci. Některé děti si vybraly poradu s Duchy lomu, jiné šly do města ptát se na úřady, jak to celé bude a proč nám nedali vědět dřív. Na úřadě se samy bavily se zaměstnanci úřadu bez zásahu dospělých a dokázaly zmást paní úřednici natolik, že volala svým kolegům na jiné oddělení. Takto děti prošly několik kanceláří, dokud nedostaly uspokojivou odpověď na svou otázku. Po návratu do tábořiště ale zjistily, že i přes všechny sliby se koleje stavět budou. V reakci na tuto zprávu byla uspořádána demonstrace do blízké vesnice, kde obcházely domy s peticí. Díky jejich aktivnosti jsme se dostali do podvědomí developera, který s námi začal vyjednávat.
Aktivity
Kdo jsem?
Autorka: Markéta Kratochvílová
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: 12 let a výše Počet hráčů: neomezený Potřeby: 10-12 papírových kartiček na hráče Prostředí: dovnitř i ven Zdroj: http://www.hranostaj.cz
Každý hráč dostane kartičky. Následně vezme první kartičku a položí si (aby nerušil ostatní tak v duchu) otázku: Kdo jsem? Na kartičku napíše odpověď (například: skaut). Totéž uskuteční se všemi dalšími kartičkami.
Když je hotov seřadí kartičky podle důležitosti, kterou pro něj mají role na kartičce napsané. Hráči si mohou kartičky ukázat a vzájemně prodiskutovat případné rozdíly.
Nakonec hráč vezme nejméně důležitou kartičku a odstraní ji, přitom si (dle pokynů kurátora) představuje, jaké by to bylo žít bez této role.
Volební řeč
Autorka: Markéta Kratochvílová
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: 8 let a výše Počet hráčů: neomezený Potřeby: – Prostředí: ven i dovnitř Zdroj: S. Hermochová, J. Vaňková, Hry pro rozvoj skupinové spolupráce, Portál 2014
Ve vzdálené zemi se uvolnilo ministerské křeslo. O místo se ucházejí dva kandidáti.
Uchazeči musejí pronést předvolební projev, při němž neuvádějí své přednosti, jak je zvykem, ale přednosti protivníka. Ten, kdo lépe a přesvědčivě vylíčí klady svého protivníka, se stane ministrem.
Reflexe:
Jsou hráči s to přijmout nová, neobvyklá pravidla? Nepronikla do projevu ironie, sarkasmus? Umíme pro získání vlastního zájmu být vstřícní a vidět na druhých to dobré?