YMCA od svého vzniku chce především vstupovat do běžného, každodenního života mladých lidí a přinášet jim dobrou zprávu – evangelium. YMCA není církví, obvykle nepořádá bohoslužby a nekáže. Prostor pro působení máme jinde, v „obyčejných“ aktivitách, při vedení kroužků a oddílů, hraní her, pořádání táborů, provozování mateřských a nízkoprahových center a ve všech dalších rozmanitých činnostech YMCA.
Středoškolačky se mne ptaly, jestli jsem věřící a čemu vlastně věřím. S odpovědí na první otázku jsem problém neměla, ale jak jim svou víru vysvětlit, když nechci, aby to pro ně znělo, jako pohádka či příběh zcela mimo jejich běžné starosti či radosti? Jaký vlastně má moje víra vliv na můj život a jak se v něm projevuje?
Věřím, že je správné dělat něco užitečného pro ostatní, a proto vedu kroužky či tábory a snažím se ovlivňovat prostředí kolem sebe. Když se dostanu do složité situace, věřím tomu, že existuje cesta ven, moje víra mi dává odvahu a naději. Každý den mne víra nutí hledat význam a smysl toho, co se kolem nás a nám děje. Nutí mne se zastavit, otevřít se, přemýšlet a ptát se.
To se obvykle neprojevuje velkými slovy nebo činy, ale vede to k tomu, dělat to nejlepší, co v tuto chvíli dělat můžu, s tím co mám a umím, na tom místě, kde právě jsem.
Zkušenosti se skládají jako korálky na náhrdelníku. Ten první, malý, byl dětský tábor v Netunicích mého staršího syna. Nejprve to byl pro mne obyčejný letní příměšťák. Pak, když už začal jezdit i můj mladší syn a nadšení obou bylo takříkajíc nadstandartní, rozhodla jsem se prozkoumat, co děcka tak zaujalo. Od té doby se přátelím s rodinou Soukupových. Jejich práce, volný čas i všechny ostatní aktivity jsou prodchnuty Boží láskou. Ta je cítit z nich i jejich činů. Loni jsem ten náhrdelník zkušeností a přátelství uzavřela vstupem do YMCA a zapnula si ho kolem krku. Už ho budu nosit stále.
Vybrat si jen jeden moment je pro mě asi nemožné. Nejvíc se mě však dotýká dobrá vůle a energie všech těch lidí, kteří za tím stojí, a která koluje v žilách YMCA. Někdy je těžké v sobě najít sílu, ale díky této komunitní energii, se nějaká vždy najde. Je šílené si uvědomit kolik energie a hodin věnovaným vymýšlení programu pro mě obětovali moji vedoucí a já se snažím dostát jejich snahám a v tomto snažení pokračovat. Odměnou mi pak je, když můžu sledovat jak se malé holčičky, které vedu, mění v mladé ženy s úctyhodnými hodnotami jako je láska k bližnímu. Hodně z nich ani není věřících a ani si neuvědomují, že jejich srdce jsou plné lásky. Neuvědomují si, že to, co všechnu tu energii v žilách YMCA pohání, je srdce plné lásky.
Osobně nemohu říci, že bych měl nějaký zlomový příběh s Ymkou. Nemohu říci, že by mi někdy extra pomohla nebo způsobila razantní zlom ve víře. Ne více než jiné společenství, jako náš kostel, dorost, mládež, Malý tábor atd. Přesto nemohu popřít, že měla na můj život vliv, protože stejně jako ostatní uvedené se mnou byla většinu mého dosavadního života a to hlavně na táborech Pecka nebo na Vodách. Můj příběh bude z tábora Pecka, kam jsem jezdil jako účastník 4 roky a letos jsem po třech letech pauzy jel jako vedoucí.
S vedoucováním jsem měl samozřejmě zkušenost, během mé tříleté pauzy jsem dělal praktikanta a později vedoucího na Malém táboře, na který Pecka věkově navazuje. Ale přesto jsem měl s přestupem podobný pocit jako jsem zažil během mého dětského přechodu z Malého tábora na Pecku. Člověku se najednou otevřely dveře nedozírných možností a jak si předtím připadal zkušený, tak byl znovu za to největší ucho (nezkušeně, male). Jízda, která po tomto zážitku vždy nastává, je nepopsatelně úžasná. Člověku se otevřel celý nový svět možností. Důkazem mi je jedna účastnice, které při každé aktivitě zářili oči jako dvě hvězdičky. Pro lepší představu si vybavte dítě v oddělení se sladkostmi, které stále nemůže uvěřit, že je může všechny sníst. Když se dnes dívám zpět, vede mě to k otázce proč. Žádný jiný tábor u mě tenhle zážitek nevyvolal, tak proč byla Pecka jiná. Samozřejmě nechci vše jen idealizovat, i Pecka měla své slabé roky, ale i tak její úroveň nikdy neklesla pod ostatní tábory. Odpověď zdráhavě nacházím v lidech, kteří tam jezdí, ve společenství, které vytvářejí a v hodnotách, které mají. Zdráhám se to pojmenovat hodnotami Ymky, protože mi její hodnoty vždy přišly pouze jako podmnožina hodnot křesťanských, ale pokud bych to společenství musel nějak pojmenovat, pak by to bylo společenství Ducha svatého.
Za své krátké působení v Ymce jsem asi ještě nezažila nějakou situaci, která by mě nějak hodně poznamenala, ale určitě můžu napsat pár vět o táboře Pecka. Tábor Pecka je letní křesťanský tábor organizovaný Ymkou Braník v krásném prostředí podkrkonošských lesů. Letos jsem sem jela podruhé jako vedoucí a musím říct, že jsem si tábor maximálně užila. Sešla se nás skvělá parta vedoucích i dětí, považuji to za největší zážitek tohoto léta, i když by se mohlo zdát, že to není nic extra (na Pecce jsem byla 7x jako účastník). Ale právě tady jsem si připadala, že opravdu můžu dětem něco předat. Na starosti jsem měla rukodělné programy, což byla i skvělá příležitost popovídat si s dětmi. Odpoledne zase nechybělo trochu pohybu při etapových hrách. Hlavně bych ale chtěla vyzdvihnout biblické a duchovní programy a ranní modlitebky. Právě tady si připadám, že opravdu patřím do tohoto křesťanského společenství lidí, že nás Pán ochraňuje a vede naše kroky. A jsem za to moc vděčná.
Moc se mi líbí, jak k nám do pobočky YMCA v Tlučné chodí maminky s dětmi. Ze začátku byly všechny děti hodně vyjukané, ale teď jakoby lítaly. Moc se mi líbila poznámka jedné maminky, když řekla – já ti vám nevím, ale ti naši kluci si tady hrají, jako kdyby tady byla úplně jiná atmosféra, jiný vzduch, nevím jak to popsat, jako kdyby tady byla nějaká moc, díky které se můžeme já i oni cítit tak krásně.
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: neomezený Počet hráčů: neomezený Potřeby: papíry, losovací krabice Prostředí: do místnosti, ven
Všichni zúčastnění napíší svá jména na lísteček, který složí tak, aby se jméno nedalo přečíst a vhodí jej do losovací krabice/klobouku… Každý si vytáhne jeden lísteček a v ten okamžik se stává strážným andělem toho, jehož jméno si na papírku přečte (pokud si vylosuje sám sebe, vybírá podruhé a své jméno vrátí zpět). Snaží se mu nepozorovaně, leč účinně prospívat a zpříjemňovat život až do konce pobytu.
Nikdo by neměl zůstat lichý (všichni jsou zároveň andělé někoho jiného a sami nějakého tajného dobrodince mají).
Hra končí poslední večer před odjezdem z tábora/hor/vody… Bývá fajn si popovídat o tom, kdo snažení svého anděla doopravdy pocítil a poznal. Nakonec by všichni andělé měli vystoupit z anonymity a přihlásit se ke svým lidem.
Cílem hry by mělo být rozšíření hezkého chování i do běžného života oddílu či skupiny a to nejen vůči jedné, konkrétně určené osobě, ale vůči všem ostatním.
Lze pojmout i jako celoroční aktivitu, nebo je možné na táboře každý večer hodnotit uplynulý den a losovat znovu pro další den.
Pochvaly, diplomy
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: 3 – 18 let Počet hráčů: neomezený Potřeby: dle vlastní potřeby Prostředí: do místnosti, ven
Jaké hodnoty a chování chceme mezi dětmi podporovat a vychovávat k nim? Určitě to bude práce pro druhé, překonání svých zlozvyků, projev odvahy, kamarádství a mnoho dalších, které by křesťan měl projevovat v běžném životě. Vedoucí musí dobře pozorovat chování dětí a vyhledávat a odměňovat právě to dobré. Je vhodné dopředu vytvořit a hezky graficky zpracovat diplomy, které budou vedoucí dětem dávat a vždy tam dobře popíšou, za co diplom dostaly. Je-li to možné, je dobré přidat ještě nějaký rituál, který mohou dělat právě ti odměnění (na táboře vztyčení či stažení vlajky atp.).
Je velmi důležité zaměřit se na to, aby pochvaly nedostávaly stále stejné děti! Vedoucí musí hledat dobré chování, či změnu i u těch, které běžně zlobí, obtěžují ostatní atp.