Je celkem běžné, že asi tak do 30 let člověk nevnímá svoje tělo. Respektive vnímá, je k němu (často přehnaně) kritický, přeje si jiné proporce, řeší váhu… Necítí ale, že ho má – mladého člověka nic nebolí a teprve po třicítce se začnou promítat „hříchy mládí“, zanedbané cvičení a protahování, roky u psacího stolu během studia. Nejinak tomu bylo u mě. Nevyrůstala jsem ve sportovní rodině, ke sportu panoval spíše despekt. Byla jsem klasické „zuškové“ dítě – výtvarka, nauka, flétna. Navíc vášnivá čtenářka, co si vydržela číst dlouhé hodiny a dny. Vždycky jsem se ale ráda hýbala. Měli jsme velkou zahradu, kde jsme se mohli se sourozenci přirozeně vyvíjet, hrát fotbal, hokej, lézt po stromech, hrabat listí. Ke sportu jako takovému mě ale přivedl až nevlastní otec. Asi ve 14 letech jsem dostala prvního „horáka“ a začali jsme jezdit – po Jeseníkách, kde jsem vyrůstala, i po různých koutech naší republiky, protože kola jsme vždycky brali na dovolenou s sebou. Tak jsem našla svou novou vášeň – cyklistiku. Dnes, když se tělo začíná ozývat, už asi nedoženu, co jsem nerozvíjela v útlém věku, ale sport pro mě zůstává obrovskou zábavou a především prostředkem, jak si udržet tělesné i duševní zdraví – není nic lepšího, než vyčistit si hlavu na koloběžkovém výletě, zažít pocit po výstupu na kopec nebo napustit si vanu po odpoledni na lyžích. A tak pořád stavím svůj trojúhelník, hledám rovnováhu, kterou máme v sobě zakódovanou všichni. Všichni se potřebujeme rovnoměrně věnovat své duši, duchu i tělu, ani na jedno nezapomínat (a zároveň ani jedno neupřednostňovat) a pečovat o sebe tak, abychom byli úplnými lidmi, odolnými a platnými ve společnosti. To jsem vždycky tak nějak tušila, ale naučila jsem se to pojmenovat až díky Ymce.
Vzhledem k tomu, že v YMCA teprve začínám, nemám příběh „v Ymce“, ale spíš, jak jsem se dostal „k Ymce“. Loni mě kamarád pozval na chatu Lužické sedmičky, kde jsem se seznámil manželi, kteří Lužickou sedmičku organizují. Rozhodl jsem se si Lužickou sedmičku zkusit (téměř 100 km dlouhý pochod přes 7 vrcholů Lužických hor za 1 den). Oslovilo mě, jak při organizování akcí fungují jako celá rodina. Sám se podílím na organizaci různých víkendovek a táborů pro děti a mládež. Přál bych si věnovat se těmto věcem dál, až dostuduji i se svou budoucí rodinou. Služba těchto manželů i jejich rodiny je pro mě i určitou inspirací a vzorem, jak může takováto služba YMCA dobře fungovat. Jakými způsoby budovat vztahy s lidmi okolo sebe a příležitostmi svědčit o Kristu. Takže jsem teď velmi nadšený, že jsem byl přizván k tomu, abych se zapojil do spolupráce a aktivit s nimi.
Jednoho dne roku 2015 měl náš hlavní vedoucí nápad zútulnit si věž, kde jsme často chodili sledovat okolí. Začátky nebyly lehké. Bylo potřeba sehnat dostatek materiálu a hlavně peněz. Když se o tomto náročném projektu dověděli bývalí členové, přidali ruku k dílu a pomohli převážně materiálně. Poté šlo vše hladce. Objevily se však problémy s hnízdícím ptactvem, které jsme museli vyhnat, ale postavili jsme jim budky. Po roce práce bylo vše hotové. Bylo tam vše. Elektřina, stolní hry a dokonce se tam dalo i spát, což jsme několikrát využili. Já i spousta dalších máme nezapomenutelné zážitky z tohoto činu.
Závěr táborové hry: Když se vítězná skupina podle vyluštěné mapy dostala k rybníku a z jeho dna vytáhla na břeh obrovskou truhlici plnou pokladu, nevěděla si rady. Našla sice i návod, jak na velkých dřevcích truhlu nést, ale do tábora bylo daleko a síly jedné skupiny na to nestačily. Děti se nakonec rozhodly požádat o pomoc ostatní skupiny, po cestě se všichni v nesení střídali. Vyčerpaní se vrátili do tábora a po otevření truhlice se v táboře o její obsah rozdělili.
Lužická sedmička je pochod přes sedm vrcholů Lužických hor, trasa má délku 99 km a ideální ujít ji za 25 hodin, což znamená, že šlapeři musejí disponovat nejen dobrou fyzickou kondicí a značným odhodláním, ale i věkem nad patnáct let (někteří z věrných jsou mladí už jen duchem). V průběhu mnohaleté tradice pochodu bylo nutné s narůstajícím počtem účastníků změnit model společného chození v jedné velké skupině (což často obnášelo dlouhé čekání pro rychlejší a téměř žádný odpočinek pro jiné) za chození individuální, čehož jsme se jako pořadatelé trochu obávali. Najde k sobě každý parťáka? Nezabloudí někdo v temném lese? A co když budou někomu osamělému ubývat síly? Obavy se ukázaly jako zbytečné, každoročně vznikají nové báječné a často nepravděpodobné partičky, které docházejí do cíle sice na pokraji sil, zato s neuvěřitelnými historkami, jejichž nedílnou součástí je nádherná příroda, která obzvlášť po ránu zpívá o svém Stvořiteli. A dobří šlapeři se znovu a znovu vracejí na start.
V rámci táborové hry: Našemu lovišti hrozila zkáza, jelikož jej měly protnout koleje i s vlakovou stanicí. V reakci na to jsme se s dětmi rozdělili do skupin, každá měla situaci řešit odlišným způsobem. Naše skupina byla bojová, vydali jsme se na výpravu proti dělníkům. Přiblížili jsme se k jejich osadě, a jelikož jsme viděli, že jejich mnoho, zvolili jsme lest: zatímco jsme na oko zaútočili a vylákali tak dělníky, část našich bojovníků zajala dceru guvernéra, jejich šéfa, a díky tomu jsme mohli vyjednávat. Naši bojovníci bojovali statečně a plán vyšel skvěle, zajali jsme dceru guvernéra. Pro děti byl celý dvoudenní výlet velmi náročný, ale zvládli jej s přehledem – jak fyzicky, tak následné vyjednávání, které bylo náročné psychicky. Zpátky ke kmeni jsme se vrátili s vítězným pokřikem a v táboře jsme byli za hrdiny.
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: 15 a výše Potřeby: strom Prostředí: hra na ven
Dva protihráči se zavěsí rukama na silnou vodorovnou větev stromu a pak se snaží jeden druhého přinutit k seskoku. K takovému souboji můžeme připustit pouze hráče, kteří mají smysl pro fair play. Oba soupeři jsou bosi a mohou zápolit nohama, nebo rukou, kterou si na okamžik uvolní. (Povoleno je i lechtání a vše co nebude zavánět průšvihem) Pro letní teplé dny je dobré hrát nad vodní hladinou- hře to dává nový rozměr- nezapomeňte zkontrolovat, zda hráči umí plavat a jestli ve vodě není něco, čím by se mohli hráči zranit!!!! (sklo, ostrý kámen, ….) Dvojice střídáme – hru můžeme hrát jako vypadávačku, nebo každý s každým.
Závod formule 1
Autorka: Markéta Kratochvílová
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: 6 let a výše Počet hráčů: neomezený Potřeby: 5 párů bot pro každý tým (musí se do nich vejít všichni) Prostředí: ven Zdroj:https://www.hranostaj.cz/hra3618
Hru uvedeme do napjaté atmosféry závodu formulí, můžeme zvolit nějakou hudbu. Děti rozdělíme do týmů, zhruba po šesti. V rámci týmu mají za úkol sehnat si pět párů bot, tak aby se vešli do nich všichni. Poté může závod začít. Cílem je, aby každý oběhl okruh a to pokaždé v jiných botách. Toto pravidlo se dá upravit, aby musel například každý běžet dva okruhy. Výměna bot je tedy výměna pneumatik. Pokud někdo na trase upadne, musí přijet sanitka. Sanitku tvoří dva členové týmu, kteří se po směru závodu rozběhnou, vezmou do stoličky raněného a odvezou ho do depa. Uběhlé kolo účastníka se nepočítá a v tu chvíli nemůže nikdo závodit. Do závodu zasahuje též osud (někdo z vedoucích). Pokud se osud dotkne závodníka, nastanou stejné následky jako při pádu. V průběhu se také může vyhlásit doplnění benzínu, kdy tým musí naráz vypít určité množství tekutin, aby mohl pokračovat.