Kdo by měl rád konflikt? Není lepší, když je vše sluncem zalité? Jak kdy. Jsou lidé nekonfliktní, kteří si až žárlivě střeží svoji pohodu danou tím, že se nedostávají do žádného konfliktu. Jsou lidé konfliktní, se kterými se nedohodnete ani na maličkosti, aniž by to vyvolalo konflikt. Pak jsou lidé někde mezi.
Faktem zůstává, že všechny tři typy lidí, když to zjednodušíme, dříve nebo později na konflikt narazí. Začíná to už u dětí v rodině. Dítě vyvolá konflikt svým umanutým požadavkem, matka nebo otec svojí neadekvátní reakcí, otec s matkou se dostanou do konfliktu, protože každý má svou představu o výchově. Pak to pokračuje se spolužáky, mimo školu, v zaměstnání, v jakémkoli běžném mezilidském vztahu.
O zvládání konfliktních situací se píše v knihách, můžete navštívit tisíc a jeden kurz, kde se konflikt naučíte zvládat. Ale zkusme se podívat, k čemu je konflikt dobrý. Ukázali jsme si, že se konfliktu nevyhneme a je lépe být na něj připravený než se mu donekonečna vyhýbat.
Za prvé, konflikt osvědčuje, že máme svoji důstojnost, když si stojíme za svým.
Za druhé, konflikt pomáhá tříbit názory a postoje.
Za třetí, bez konfliktu by některé věci vůbec nevznikly, protože energie nahromaděná v konfliktu se pozitivně přetavila do nového řešení.
A tak bychom mohli pokračovat a nacházet další prospěšné stránky konfliktů. Na druhou stranu je konflikt i náročný. Psychicky a někdy i fyzicky. Jenže život není procházka růžovou zahradou. Dokáže být i nespravedlivý.
Myslím, že není cílem se konfliktu vyhnout za každou cenu, ale také není cílem konflikty vyhledávat nebo je dokonce iniciovat. Přijmeme-li, že konflikt k životu jednoduše patří, a budeme-li připraveni konfliktem projít, učinili jsme první krok na jeho zvládnutí.
Jedním z mých největších zážitků ve spojených s YMCA je to, když jsem poprvé vedla tábor pro starší děti. Bez nadsázky můžu říct, že to bylo skoro nejhorších 14 dní v mém táborovém životě. Tábor jsme přebírali po předchozí partě vedoucích úplně od znova, tj. všichni vedoucí byli pro děti noví. Děti nebyly zvyklé na žádný pořádný režim, rády celý den nic nedělaly, flákaly se a zlobily. Po uplynutí tábora, kdy každý den byl boj o alespoň nějaké změny jsme všichni měli dost a říkali si, že už nikdy více. Po skončení tábora jsme jako vždy posílali dotazník spokojenosti. Letos jsme neměli žádná velká očekávání, ale děti nás mile překvapily. Ve většině případů byly moc spokojené a těšily se na další rok. Jejich odpovědi nám dali naději, že se přece jen podařilo je navnadit a opravdu, příští rok byl úplně odlišný. Sama za sebe musím říct, že přežít tábor mi pomohlo to, že jsem se měla na koho obrátit.
Kluk, pro naše potřeby třeba Michal, začal chodit na klub asi v 7 letech. Žije v sociálně slabší rodině. Je dost impulzivní a hyperaktivní. Zvláště v začátcích to s ním nebylo vůbec jednoduché. Stačilo, když něco probíhalo trochu jinak, špatně se vyspal… Projevoval se agresivně vůči sobě a někdy i okolí. Nezřídka se stalo, že sebou v záchvatu vzteku praštil na zem a mlátil hlavou o dlaždičky. Kolikrát se večer snažil utéct z přespávačky, ale nakonec skoro brečel, když byl konec a Michal se měl vrátit domů. Dnes je Michalovi 15 let. V létě jede na tábor ještě jako účastník, ale zároveň jako pomocník pro dva mladší chlapce s ADHD. Stále nemá jednoduchou povahu. Ale stává se z něj vcelku milý, zásadový kluk, který rád pomáhá druhým. Jak se to stalo? Něco způsobil věk, něco dlouhodobé přátelství postavené na důvěře. Hlavní zázrak je ale, že Michal došel smíření s Bohem. Stále na své cestě k Bohu hledá. Ale je si jistý Boží láskou a odpuštěním a učí se obojí předávat i dál. Díky Bohu nachází jistotu a pokoj. Je si jistý Boží dobrotou a snaží se žít podle jeho pravidel. A co to znamená pro mě? Jestli Bůh dokáže vzít vážně modlitby kluka jako je Michal a používat si ho pro svůj záměr, pak dokáže vše. Pak má v Bohu smysl vše, o co se snažíme. A je pro mě výsadou být přitom.
V YMCA Ústí nad Labem vedu dětskou skupinu a mateřské centrum. Ráda bych se podělila především se zkušeností z mé práce pro dětskou skupinu. Koncept dětské skupiny se nám líbil proto, že prostřednictvím tohoto zařízení můžeme pomáhat rodinám sladit jejich osobní a profesní život a především nám to dává možnost velmi individuálního přístupu a individuální komunikace s klienty – rodinou dítěte. Dětská skupina má kapacitu pouze 12 dětí, což umožňuje navázat s každým klientem velmi úzký vztah. Jako vedoucí pracovník jsem si dala velmi záležet na výběru pečujících osob/tet, které pracují s dětmi. Jsem přesvědčena, že to nejdůležitější, co organizace má, jsou její zaměstnanci. A podařilo se. U dětí jsou zaměstnanci, kteří svou práci dělají s láskou a opravdu ze srdce. Po výběru kvalitních zaměstnanců můj hlavní úkol vidím v tom, abych vytvořila pro naše klienty velmi příjemné bezpečné až rodinné prostředí. Tou nejefektivnější cestou bylo si najít každý den čas na rozhovor s rodiči/prarodiči, kteří své dítě do školky přivádějí. Zavedla jsem tzv. „otevřené dveře ředitelny“, které umožňují rodičům kdykoliv přijít na kávu a popovídat si o jejich dětech, programech ve školce apod.. Rodiče se pak cítí být součástí konceptu dětské skupiny. Dalším důležitým nástrojem, pro vytváření příjemného prostředí, je předávání aktuálních informací. To realizujeme v dětské skupině prostřednictvím uzavřené FB skupinky určené pouze pro rodiny našich dětí. Zde denně zveřejňujeme např. fotodokumentaci denních aktivit dětí. Rodiče tak vidí, čemu se jejich děti ten den věnovaly a mohou třeba doma plynule tematicky navázat. Je to také platforma, která nám dává prostřednictvím komentářů velmi rychlou zpětnou vazbu. Pokud bych tedy měla někoho inspirovat, jak v dětské skupině vytvořit rodinnou atmosféru, pak bych mu doporučila především tři výše popsané způsoby: 1. zajistit kvalitní zaměstnance, kteří svou práci vnímají jako poslání, 2. najít si čas komunikovat neformálně s rodinami a 3. poskytovat rodičům platformu, kde jsou velmi aktuální informace a možnost zpětné vazby. Až postupem času mi došlo, že tímto vším jsem vlastně vytvořila i sobě velmi příjemné pracovní prostředí. Win-win. Obě strany jsou spokojené.
Začínalo léto a my se chystali na další tábor. Upravovaly se poslední detaily a všichni jsme se těšili na den, kdy jsme měli vyrazit. Tento tábor byl pro mě tak nějak na „lepší vlně.“ A to proto, že tentokrát se mnou jela moje malá čtyřnohá láska. Jmenuje se Jenny. Je to malý roztomilý westík a děti od nás z Ymky si ji zamilovaly. Když už jsme byli všichni pohromadě, vyrazili jsme na vlak a k tábořišti, které máme u Spálova. „Další tábor se super lidmi, konečně!“ říkali všichni. S nadšením jsem souhlasila a Jenny na souhlas radostně štěkala.
Vše bylo tak, jak má být. Táborníci byli spokojení a hry, které jsme jim připravili, se jim líbily. Cenila jsem si i toho, že se svým čtyřnohým mazlíčkem trávím tolik radostného času. Pomáhala nám zahánět zlé sny a bubáky, když spokojeně chrupkala u mě ve spacáku a bránila naše tee-pee před vymyšlenými stvůrami našich nejmladších táborníků. Uběhla půlka tábora a nebyl by to správný tábor, kdyby se neobjevila nějaká neshoda. Jeden vedoucí, říkejme mu třeba David, byl najednou proti všemu, co se dělo. Když nebylo něco podle jeho plánu, tak hned bylo zle. I děti cítily, že něco není v pořádku, a tak bylo na místě, aby naše čtyřnohá tábornice dávala pozor nejen na bubáky. A taky že ano. Jenny se tak stala naším táborovým obráncem a maskotem. David měl dále svoji hlavu, ale my si dokázali užít tábor i tak a to veselé čmuchání u táborové kuchyně a hledání myšek nám v tom pomáhalo. Díky tomu jsem si uvědomila, že společně s přáteli můžeme vše překonat a taky, že naši mazlíčci jsou v našem životě velmi důležití.
David už s námi nekomunikuje a nespolupracuje, ale my jsme teď silnější a odolnější a taky připravení na další tábory a akce. Jenny se taky už nemůže dočkat na volnou přírodu a na naše táborníky. Tuto událost už vnímám jako zajímavou zkušenost a jsem díky tomu připravená na nové výzvy. A to i s tím malým chlupáčem, který tu leží vedle mě a prohlíží si můj příběh, jakoby uměla číst. Teď je to už druhým rokem, co s námi Jenny je na táboře a všichni jsou jako kouzlem veselejší.
Bylo to na cestě z jedné skautské výpravy. Po dlouhém a náročném dni jsme byli ve vlaku na cestě domů. Najednou si k nám přisedla parta čtyř o něco starších kluků a začala si jednoho našeho kamaráda bezdůvodně fotit a smát se mu. Jakmile jsme si toho všimli, celá naše družina se ho zastala, ale u toho to neskončilo. Spolucestující, kterého jsme nikdo neznali, si toho všiml a začal se našeho kamaráda také zastávat. Ti kluci toho samozřejmě nechali a zbytek jízdy domů proběhl v klidu.
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: neomezený, počet hráčů – 8 a více dvojic Potřeby: 0 Prostředí: lépe ven, eventuálně lze i vevnitř Zdroj: Synergy Group (Olde Vechte, Ommen, Nizozemí)
Skupinu účastníků rozdělíme do dvojic. Dvojice se postaví do dvou řad naproti sobě, řady jsou vzdálené zhruba 5 metrů od sebe. Vždy jeden ze dvojice má za úkol opakovat to, co druhý říká (vždy jeden předříkává, druhý opakuje). Účastníci na sebe volají a odpovídají si a stoprocentně se soustředí na danou věc. Po chvilce tohoto procesu, necháme prostředkem vzniklé uličky přejít jednu osobu. Po další chvíli proces volání a opakování zastavíme. Účastníků se zeptáme, kdo si všimnul dané osoby, která během této aktivity přešla středem. Většina účastníků osobu povětšinou vůbec nezaznamená.
Je zajímavé, že to, na co se soustředíme, v naší mysli velmi roste a zcela vytlačuje další vjemy na okraj našeho vnímání. Při konfliktech tohoto býváme velmi často svědky – bývá obvyklé, že člověk vnímá více svoji pravdu, než pravdu druhého, nebo že se sveřepě drží své křivdy způsobené druhým a přes ni nevidí ostatní realitu. Stejná schopnost, která nám tedy běžně pomáhá (že se umíme soustředit na jednu věc), nám tedy v životě může i škodit.
Kdo to byl?
Autorka: Markéta Kratochvílová
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: 11 let a výše Počet hráčů: neomezený Potřeby: Prostředí: ven i dovnitř Zdroj: S. Hermochová, J. Vaňková, Hry pro rozvoj skupinové spolupráce, Portál 2014
Na dětském táboře pije vedoucí neustále mnoho piva. Jednoho dne najde na svém stanu lísteček s nápisem „Kdo pije pivo, neměl by vést dětský tábor“. Vedoucí požaduje, aby se pisatel přihlásil, jinak zakáže večerní besídku.
Tento konflikt by měla skupina rozvést ve hře.
Reflexe:
Postaví se skupina za vedoucího a hledá pisatele? Pokusí se skupina hledat jiné řešení?
Jaké možné motivy by mohl mít vedoucí a jaké pisatel? (Strach, nejistota, pohodlí, touha po pomstě, stud, pomluva a vyřizování osobních účtů.)