Už liška řekla Malému princi, že to, co je důležité, je očím neviditelné (Saint-Exupéry). Chceme-li pochopit, proč se věci dějí, tak, jak se dějí a proč lidé jednají, jak jednají, je potřeba umět hledět pod povrch odhalovat skryté záměry i konatelem samým nereflektované motivace.
Zvláště, když jde o řešení negativních situací, je toto porozumění základním předpokladem pro nalezení nejlepšího východiska. Řešení konfliktu mezi dětmi předpokládá porozumění tomu, jak ke konfliktu došlo, řešení sporu v pracovním týmu předpokládá kolegialitu a vzájemnou znalost, řešení technických nedostatků předpokládá znalost problematiky…
Společným znakem všech těchto kroků je odhodlání problém opravdu vyřešit. Rozhodnutí nezamést ho pod koberec. V tomto odhodlání koření poctivá analýza situace, hledání možných řešení i překonání té které překážky. Poté následuje ještě jedna analýza, jak se takové situaci vyvarovat i nakolik bylo zvolené řešení opravdu nejlepší.
To všechno mohou být náročné činnosti, ale v Ymce dáváme přednost tomu překážky překonávat a ne je přehlížet či popírat.
S YMCA jsem se poprvé setkala, když jsem v první třídě začala chodit do skautského oddílu. Za těch sedmnáct let se naskytla spousta momentů, kdy skaut a YMCA ovlivnily můj život. Rozhodla jsem se tedy popsat ten, který se stal, dalo by se říct, docela nedávno. V dnešní době působím ve skautském oddílu už pátým rokem jako vedoucí. V roce 2018 jsem chystala svůj první letní dvoutýdenní tábor. Byl na téma Alenka v říši divů. A protože jsem docela puntičkář, tak jsem si s kostýmy a celkově s celým programem docela dost vyhrála. Před táborem jsem byla dost nervózní, jestli se dětem bude program líbit. Když jsme pak během tábora prožívaly v Říši divů příběh s Alenkou a viděla jsem nadšení dětí, udělalo mi to hroznou radost a opět dodalo odhodlání, takto pracovat dál. Jsem velmi vděčná za to, co mě skaut za ty roky naučil.
Od svých dvanácti do patnácti let jsem jezdila na Tábor Pecka pořádaný Ymkou Braník. Na Pecku jsem se vždycky těšila celý rok a 14 dní tam bylo vždycky jako sen nebo pohádka. Krásné prostředí okolních lesů ještě umocňovalo specifickou atmosféru, kterou někteří vedoucí popisovali jako „promodlenou“. Musím říct, že tam jsem se vždycky cítila Bohu nejblíž. Ale ne jen díky tomu jsem tábor tak milovala. Skvělí vedoucí, spoustu dobrých kamarádů, zábavné a fyzicky náročné hry i různé kreativní aktivity, to všechno podle mě tvoří tábor, který dítě potřebuje. Trochu mě to vytáhlo z mé komfortní zóny – ranní běh a plavání sice nebylo nikdy úplně příjemné, ale přesto jsem si to užila a otužilo mě to. Naučila jsem se stavět stan, rozdělat oheň a něco na něm uvařit, poradit si se životem v přírodě a párkrát jsem i vedla skupinku. I když ne všechny chvíle byly příjemné a jako vedoucí bych různé věci udělala lépe, myslím, že i právě proto mě tábor hodně naučil v mnoha oblastech a dodal mému dětství spoustu radosti. I když jsem od té doby místo tábora navštívila, atmosféra Pecky je prostě nenahraditelná.
Lesní brigáda pořádaná pod hlavičkou Ymky je tradiční akcí již po desetiletí. Mladí lidé jezdí pracovat do lesa pod taktovkou hajných. Brigádnický folklór zahrnuje vstávání v 6 hodin, snídani složenou z marmelády či sádla, odjezd do práce nejlépe na vlečce tažené Johndeerem, klestění/ožínání/stavění či bourání oplocenek/pálení větví/hrabání sena a mnoho jiné manuální práce, chleba se sádlem cibulí a česnekem, krátkou pauzu, pokračování práce, odjezd zpět na hájovnu, oběd, koupání v řece – hraní volejbalu – čtení – dospávání, večeři, večerní ztišení, večerníček, zpívání písní, popíjení a debatování a velmi pozdní uléhání do spacáků. Kdo tam nebyl nepochopí to kouzlo přátelství, práce, lesů, odreagování, vaření na křivých kamnech, koupání v ledové řece, opékání topinek se sádlem na cestě v lese, sledování zvěře či náruživé volejbalové zápasy. Lesní brigáda je živým příběhem, který se koná každý rok a mnoho z nás další ročník vyhlíží od chvíle, kdy předchozí skončil.
Když jsem poprvé přišla do Ten Singu, bylo mi 11 let. Byla jsem strašně ustrašená a nevěděla jsem, co od toho mám čekat. Po několika zkouškách jsem zjistila, že mě velice baví se scházet se stejnými velice milými lidmi a pro radost si zpívat. Byl tu ale jeden problém. Neuměla jsem anglicky. Vzhledem k tomu, že jsme většinu písniček zpívali v angličtině, cítila jsem se nesvá a dokonce jsem přemýšlela, že přestanu chodit na zkoušky. Tuto situaci ale zachránila tehdejší vedoucí Majda, která místo toho, aby se mě snažila naučit anglickou výslovnost (což by mi jako jedenáctiletému dítěti trvalo dost dlouho), napsala mi fonetický přepis všech písní. Už je tomu pět let. Časem jsem se naučila anglicky, ale kdyby nebylo Majdy, asi bych už nebyla součástí takové úžasné skupiny jako je Ten Sing.
Jednou na jaře měly dvě nejmenované tensingové skupiny víkendovku. Bylo to super, nacvičovali jsme písničky a všechno šlo dobře, ale pak se jedna dívka rozbrečela, když nezvládla nastoupit včas sólo a byla z toho úplně nešťastná, že prý neumí zpívat a že to nedokáže.
Po zkoušce za ní přišla nejmenovaná vedoucí a řekla jí, že to zpívá skvěle a že se nic neděje. Vzala si ji na chvíli samotnou do zkušebny, sólo s ní projela a řekla jí, ať si více věří a že to zvládne.
A taky že jo. Další den měli tensingáři koncert na gymplu, kam zrovna dotyčná chodila. A moc se vydařil, sólo nejmenované dívky sklidilo velký úspěch a ta dívka se od té doby nebojí zpívat. Šťastný to konec.
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: neomezený, počet hráčů – libovolný počet dvojic Potřeby: 2 slackline natažené mezi třemi stromy do tvaru V Prostředí: ven Zdroj: Synergy Group (Olde Vechte, Ommen, Nizozemí)
Najdeme vhodné 3 stromy, které mezi sebou tvoří písmeno V. Natáhneme mezi ně 2 slackline tak, abychom z ptačí perspektivy skutečně písmeno V vytvořili. Slackline musí být natažené ve stejné výšce.
Aktivita spočívá v tom, že libovolně utvořené dvojice mají za úkol dostat se z bodu, kde se obě slackline sbíhají, co nejdále, kde se slackline rozbíhají. Každý jde po jedné slackline. Není třeba radit účastníkům jakoukoli taktiku, ovšem ve finále nejlépe uspějí ty dvojice, které se pevně zapřou jeden o druhého – například nejdříve o ramena a pak se postupně drží za paže a nakonec se zapírají rukama.
Díky aktivitě se můžeme naučit, že občas je dobré udělat zcela opak toho, co by se nabízelo jako přirozené – totiž spolehnout se jen sám na sebe a snažit se držet pouze svůj balanc. Pokud to máme zvládnout ve dvou, je třeba se skutečně o sebe co nejlépe vzájemně opřít.
Výstup na horu
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: 6 let a výše Počet hráčů: Potřeby: příběh E. T. Setona Stoupání na horu Prostředí: ven Zdroj: Lesní mateřská škola Na Dvorečku, o.s. Jeden Strom
Silný indiánský příběh o odvaze překonávat překážky, který sepsal Ernest Thompson Seton – zakladatel hnutí Woodcraft. Tento příběh lze použít jako zamyšlení po jakémkoli velkém výkonu, který může sloužit i jako jakýsi přechodový rituál pro děti nebo mladistvé. Ve výše uvedené lesní školce se používá při přechodovém rituálu pro předškoláky, kteří opouští prostředí školky a vydávají se na cestu dalšího vzdělávání. Na podzim jejich předškoláckého posledního roku ve školce se vydávají pouze oni jako předškoláci s několika učiteli na čtyřdenní pobyt do Krkonoš, v rámci něhož absolvují také svůj první výstup na Sněžku a to za jakéhokoli počasí. Pokud se jim výstup podaří, vrací se domů opravdu silnější a sebevědomější. Moc důležité je přitom podpořit i ty, kteří třeba (např. během špatného počasí) nedokáží vystoupit až na vrchol. Každý může mít svůj vrchol někde jinde. Na závěr pobytu dostávají děti diplom s citátem z výše uvedeného příběhu:
„Je to napsáno v tvých očích, zvoní to v tvém hlase. Pocítil jsi nadšení, můj hochu, viděl jsi nádheru hory.“
Existuje také vydání tohoto příběhu ve formátu malé knížky s nápaditými ilustracemi od Pavla Čecha. Je možné dát účastníkům tuto knížku jako upomínku jejich výkonu.