Jak inspirující a lahodící lidské duši je potkat člověka, který dokáže motivovat lidi ke společnému dílu. Když se
to pak povede někomu, od koho bychom to stěží čekali, o to více pak musíme uznat, že není člověka, na kterého by Pán Bůh zapomněl. Postačí se pak už jenom dívat a radovat se spolu s těmi, kteří v sobě našli dostatek odvahy být iniciativní. Nešetřeme pak povzbuzením a slovy uznání. Právě naše pochvala může být pro druhé impulzem
k růstu zdravého sebevědomí. Úkolem vedoucích je ve svých svěřencích nacházet potenciál tvořivosti a kreativity a také i vytvářet podmínky pro jejich úspěšnou realizaci.
Byla závěrečná noční hra. Snažili jsme se najít lék pro vyléčení nemocných, kteří ale zároveň pro nás představovali v průběhu hrozbu, a tak jsme se od nich snažily držet dál. Ocitli jsme se tak dvě družiny kluků, většinou malí s nejstaršími, kterým bylo maximálně 14, sami na kopci v lese a zespodu se k nám pomalu jeden takový nemocný přibližoval, když jsme si všimli, že tam není sám. Kousek od něho byl jeden malý klučina, který byl tento rok poprvé na táboře, takže spolu se zbytkem jeho vrstevníků bral tu hru smrtelně vážně. Jak se tak k nám snažil dostat a zároveň uniknout nemocnému, starší z družinek přemýšleli, co udělají. Nechtěli kazit kouzlo hry odkrýváním vedoucího… Když v ten okamžik prořízl klid nočního lesa bojový pokřik a někdo ze skupiny se řítil z kopce na pomoc kamarádovi v nesnázích. Ani ne o rok starší než člen jeho družinky dole pod kopcem kličkoval mezi stromy, aby se k nim dostal co nejdříve, sundávajíce si při tom čelovku z hlavy a roztáčeje ji nad hlavou se připravoval k úderu a křičel: „JDU TI NA POMOOOC!!“
Zkušenosti se skládají jako korálky na náhrdelníku. Ten první, malý, byl dětský tábor v Netunicích mého staršího syna. Nejprve to byl pro mne obyčejný letní příměšťák. Pak, když už začal jezdit i můj mladší syn a nadšení obou bylo takříkajíc nadstandartní, rozhodla jsem se prozkoumat, co děcka tak zaujalo. Od té doby se přátelím s rodinou Soukupových. Jejich práce, volný čas i všechny ostatní aktivity jsou prodchnuty Boží láskou. Ta je cítit z nich i jejich činů. Loni jsem ten náhrdelník zkušeností a přátelství uzavřela vstupem do YMCA a zapnula si ho kolem krku. Už ho budu nosit stále.
Už jako malý jsem chtěl hrát na bicí. A když jsem přijel na můj první tensingový tábor TSCZ
Na hraně v roce 2017, tak se mi podařilo asi po druhé v životě sednout si za bicí a úplně poprvé si zkusit základní rytmus s někým, kdo umí hrát. Poté jsem se začal zajímat o bicí i na zkouškách Ten Singu a postupně jsem se naučil jak je stavět, tak na ně trochu hrát. Od té doby jsem si na bicí zahrál, jakmile jsem měl příležitost. A pak jsem k Vánocům dostal od tety své první paličky. Šel jsem je hned vyzkoušet do tensingové zkušebny. Ale chtěl jsem hrát pořád víc. Pak mě napadlo, že když už nemám bicí ani nic, kde abych mohl víc cvičit, tak bych mohl jen tak prostě bouchat do vzduchu:-). A tak začala moje “závislost” na bouchání do vzduchu… Naštěstí už brzy budu mít bicí doma ve zkušebně, tak to bude dobré. A ty bicí se mi podařilo vypůjčit také za pomoci Ymky. Navíc se o nás i o náš Ten Sing YMCA hezky stará. Tak doufám, že nám takovéto hezké vztahy a vzpomínky vydrží.:-)
To vše se stalo za pomoci Ymky a kdyby nebyla, tak bych pouze dál doma znuděně a smutně hrál na kytaru s videy z Youtubu:-) Tak dííík, Ymko!!! 🙂
Jednou v rámci vánoční výpravy přinesla jedna z našich vedoucí aktivitu od Amnesty International, která spočívala v sepsání dopisů na podporu neprávem souzených/vězněných/týraných.. lidí. Bylo krásné vidět, s jakou chutí holky dopisy psaly a hlavně, jak moc nad jednotlivými příběhy přemýšlely. Holky měly krásné názory a s některými moudrými radami by předčily kdejaké dospělé. Před týdnem mi došel mail od Amnesty international, kde psala přímo jedna z osvobozených, která se z vězení dostala právě díky dopisovému maratonu.
Když jsem poprvé přišla do Ten Singu, bylo mi 11 let. Byla jsem strašně ustrašená a nevěděla jsem, co od toho mám čekat. Po několika zkouškách jsem zjistila, že mě velice baví se scházet se stejnými velice milými lidmi a pro radost si zpívat. Byl tu ale jeden problém. Neuměla jsem anglicky. Vzhledem k tomu, že jsme většinu písniček zpívali v angličtině, cítila jsem se nesvá a dokonce jsem přemýšlela, že přestanu chodit na zkoušky. Tuto situaci ale zachránila tehdejší vedoucí Majda, která místo toho, aby se mě snažila naučit anglickou výslovnost (což by mi jako jedenáctiletému dítěti trvalo dost dlouho), napsala mi fonetický přepis všech písní. Už je tomu pět let. Časem jsem se naučila anglicky, ale kdyby nebylo Majdy, asi bych už nebyla součástí takové úžasné skupiny jako je Ten Sing.
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: 9 let a výše Počet hráčů: neomezený Potřeby: vyvýšené místo nebo pódium Prostředí: ven i dovnitř Zdroj: Synergy Group (Olde Vechte, Ommen, Nizozemí)
Zadání je velice jednoduché. Každý účastník dostane za úkol připravit si jakékoli vystoupení na 1 minutu pro všechny ostatní zúčastněné. Fantazii se meze nekladou – může to být herecké vystoupení, zpěv, kouzlo, malování nebo cokoli dalšího. Zadání je schválně velmi otevřené, aby měli účastníci maximální prostor prezentovat se naprosto, jak chtějí. Musí toho být však účastni vždy oni sami (jenom pustit video nebo písničku není možné). Hrou cvičíme práci s trémou, se sebeprosazením se, se schopností převzít iniciativu.
Skupinová pantomima
Autorka: Markéta Kratochvílová
Cílová skupina: účastníci táborů a celoročně pracujících skupin Věk: 3 roky a výše Počet hráčů: neomezený Potřeby: – Prostředí: ven i dovnitř Zdroj: S. Hermochová, J. Vaňková, Hry pro rozvoj skupinové spolupráce, Portál 2014
a) Hráči stojí v kruhu. Každý pozoruje hráče, který stojí naproti němu, a napodobuje jeho pohyby, až se celý kruh v určitých pohybech sjednotí. Přitom se každý pokouší vnést do hry vlastní pohybové prvky.
b) Všichni leží na zemi v kruhu (hlavami do středu kruhu) se zavřenýma očima. Hráči se pokoušejí navázat mezi sebou rozhovor – kontakt (ťukáním, tóny).
Smyslem je přidat něco nového, ale zároveň vytvořit „skupinovou ideu“.
Pozorování:
Kdo má „pohybové“ nápady a kdo ne? Od koho skupina nápady přijímá? Kdo stojí mimo? Kdo se „předvádí“ a kdo přispívá k činnosti celku?